I když voda už opadla, na obyvatel regionu čeká další boj o přežití i budoucí úrodu. Se zhruba padesáti milionovým rozpočtem je operace v Pákistánu v současnosti největší humanitární akcí Člověka v tísni. Přečtěte si osobní pohled Tomáše Vlacha na každodenní humanitární práci v oblasti.

Funguje to tady jako v armádě – o půl deváté ráno se shromáždí týmy, které obcházejí domácnosti a zjišťují, jaká pomoc je potřeba. Osm žen a osm mužů poslouchá pokyny v jazyce urdu, čeká je celý den v terénu pod ostrým sluncem. V kanceláři Člověka v tísni, vystrčené na pomezí pákistánského Pandžábu a divokých kmenových území, je ještě přítmí a chládek. Týmy nabírají vodu do lahví, berou si sendvič k obědu, protože jídlo i při tradiční pohostinnosti ve vesnicích nikdo nenabízí. Prostě není.

Zda je co jíst, se dozví jen žena
Za chvíli se už tůrují motory pick-upů, týmy vyráží do terénu. Tam se rozdělí po dvou, vždy muž a žena a chodí po domech, postižených záplavami. Ženský pohled je přitom důležitější, muž tu neprorazí přes islámskou tradici zvanou purda, která nedovoluje ženám ukázat se před cizími muži. Jen žena má přístup do ženské části domu, jen žena může vyzvědět informace typu, jestli děti nejsou nemocné a zda celá rodina bude mít v zimě co jíst. Týmy se musí dostat i na místa, kde cesty spláchla voda a denně ujdou i několik kilometrů. Pro ženy, které musí být od hlavy až k patě zahalené, úctyhodný výkon.

Sdílet: